od 2.9. do 31.10.    

Kresby v ploše a prostoru

Zahájení výstavy: 2. září 2010 v 17 hodin

Výstavu uvede: Václav Malina ředitel Galerie města Plzně

O výstavě promluví: Jiří Valoch, kurátor SMSU NG v Praze

Výstava se koná v rámci VII. Mezinárodního Bienále kresby Plzeň 2010
za finanční podpory Města Plzně, MK ČR a skupiny ČEZ



Stanislav Kolíbal patří již dlouho ke klíčovým osobnostem naší výtvarné kultury a je jedním z mála těch, jehož kvalita je respektována i na internacionální scéně. Jeho dílo je od počátku tvořeno komplementaritou kresby a sochy, plošného a trojrozměrného vyjadřování. Již v druhé polovině padesátých let objevuje svoji první osobitou sochařskou polohu v esteticky redukované a transformované formě „klasického“ tématu – ženského torza. A také si uvědomuje, že aktuální již není zdůrazňování autorského subjektu, ale naopak usilování o různé podoby redukce, což bylo v souladu s nejaktuálnějšími tendencemi. Tomu, co ve světě figurovalo pod egidou hnutí Zero, nastupujícího minimal artu, hnutí Fluxus nebo prvního manifestu konceptuálního umění, dokázalo v našich poměrech přinést své autonomní paralely doslova jen pár tvůrců, těch nejprozíravějších a umělecky nejautentičtějších, kteří vystoupili na jaře 1968 na výstavě Nová citlivost v brněnském Domě umění. To již byla jedinečnost Kolíbalovy problematiky zcela zřejmá – vytvořil osobitou paralelu minimalistické redukce na základní geometrické formy, ale jeho originalita byla především v nové významovosti, kterou newyorští reprezentanti minimal artu programově odmítali. Kolíbal naopak tematizoval labilitu a vytvořil tak vlastní program, protikladný stabilům Alexandera Caldera, jehož velice ctil, ale také chtěl k jeho pojetí vytvořit skutečnou opozici. Zároveň na konci šedesátých let vznikaly soustavně první soubory kreseb, podobně konceptuálně vnímané jako jeho objekty, tematizující vztah řádu a jeho narušení. V průběhu sedmdesátých let se umělec ještě více oprostil od pevné formy: jeho díla se proměňují v instalace, v nichž i v kontextu mezinárodní scény přináší naprosto jedinečná, autentická řešení nových, polysémantických vztahů, které vznikají mezi stěnou, jednoduchým objektem a liniemi nakreslenými na stěně nebo zhmotnělými vypínanými nitěmi či provázky různě vstupujících do prostoru… Do vzájemných vazeb vstupuje nejen určitá geometrická forma a její narušení, ale i proměny vztahů, podmíněné iluzivním charakterem naší percepce. To vše se stává umělcovým velkým tématem. I instalace provázejí kresby, v kterých se paradoxy naší percepce stanou na konci sedmdesátých let jejich jedinečným tématem. Mezitím drsná normalizace dávno ukončila umělcův skvělý nástup v naší výtvarné kultuře a jedinou možností konfrontace zůstávají omezené kontakty se zahraničím… Přesto Kolíbal rozvíjí tuto problematiku naprosto konsekventně až do jejího morfologického vyčerpání. Vyvrcholením je monumentální objekt Dvojí perspektiva z roku 1987, který již předznamenává další tvůrčí etapu. Tu mohl ovšem dokonale rozvinout a naplnit až za pobytu v západním Berlíně v letech 1988 až 1989 na základě stipendia DAAD. Nejprve zkouší kresbu – geometrické dělení plochy papíru podle určitých zvolených pravidel. Tématem se stává právě různost možností a váhání nad určitou „konstrukcí“. Kolíbal ani v této nejreduktivnější podobě samozřejmě není žádným konstruktivistou, stále zůstává jeho konceptuální paralelou, tak jak tomu je již od let šedesátých, ovšem s novou morfologií. A je to opět nové fascinující řešení: jako by se kresby staly půdorysy, které je možno interpretovat různými prostorovými sestavami dřevěných ploch. Nikoliv náhodou jim začal říkat Stavba (Bau) a průběžně je číslovat. Linie půdorysů slouží jako možný syntaktický základ, ovšem jejich smysl se logicky opět mění při artikulaci v prostoru jako nejistota jediného možného vnímání, jako podněcování vnímatele k objevování různých možností percepce z různých míst. Paradox jejich vnímání, jejich proměnlivost z různých míst pohledu se stává hlavním poselstvím. Postupně se tyto sestavy stávaly stále komplexnější, tu nejobsažnější mohl umělec realizovat na rakouském zámku Buchberg jako součást internacionální sbírky manželů Bognerových. Z podobných základů vznikaly i řady akvarelů: jejich hlavní poselství bylo neseno především objevením nové podoby syntaxe právě díky možnosti diferencovat vztahy jednotlivých elementů i jednotlivých dílčích detailů jejich vrstvení. A v minulém roce se zase vrátil ke svým nejprvotnějším kresbám černou propisovací tužkou – a vytvořil velice originální přehodnocení některých dřívějších motivů. Vznikla také celá řada motivů nových, jako by to byla velká sebereflexe nebo nová, současná reflexe celého díla. Jiří Valoch